Zvířátka

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) je velký žralok čeledi Lamnidae vyskytující se v pobřežních vodách. Je považován za člověku nejnebezpečnějšího žraloka a jako takový byl dlouhodobě huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení filmu Čelisti, takže v současné době čelí bezprostřední hrozbě vyhubení. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví!!!

Žralok bílý stejně jako další žraloci dýchá žábrami, které se ale při přijímání vody neotevírají a nepulzují jako u ryb. Žralok proto musí pořád zůstávat v pohybu, aby do žaber přicházela čerstvá voda a on se nezadusil, což se stává, pokud se zamotá do rybářských sítí.

V podstatě skoro každý živočich žijící v oceáně je jeho potenciální kořistí:tuňáci, makrely, mečouni, lachtani, tuleni, delfíni.

V současnosti neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje tento tvor za den. Je ale známé, že její množství závisí na teplotě vody a na tom, kolik vhodné kořisti má zrovna na dosah. Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede žralok vystopovat i nepatrné množství krve (1 kapka v 4,6 milionech l vody).

Mimo to je také schopen orientovat se pomocí ultrazvuku. Zdá se, že žralok bílý loví kořist, na kterou právě natrefí bez ohledu na to, jestli před malou chvílí sežral již jednu takovou porci. Žralok bílý obvykle lidi napadá v situaci, kdy mu připomínají nemocného nebo zraněného tuleně (což je ovšem každý člověk plácající se na hladině).Žraloka přitahuje pach krve, takže zraněného člověka napadne bez váhání. Je třeba vzít do úvah, že vyhladovělý žralok také nebude moc vybíravý. První útok žraloka nebývá zpravidla smrtelný, ovšem vede často k velkým krvácivým zraněním, která ho povzbudí k dalšímu útoku.

Přestože žralok bílý napadá lidi koupající se v moři už celé věky, poznatky o jeho životě byly dlouhou dobu zahaleny tajemstvím (a dodnes ještě nevíme vše). Například první filmový záznam živého žraloka bílého pořízený v jeho přirozeném prostředí pochází z roku 1965.

Zoologové se domnívají, že jakmile žralok lidožravý dosáhne určité délky a hmotnosti, změní od základu své dosavadní životní návyky.

Důkaz snahy o zachování rodu jedné z nejstarších skupin obratlovců nosí žraločí dámy těle do konce života. Toužící samec má na svém těle dlouhé výrůstky, kterými svou partnerku při páření stiskne a jizvy se samici nikdy zcela nezahojí. Násilný rituál žraloka bílého umožní oplodnit vajíčka uvnitř těla samice kde se i nadále vyvíjejí. Na rozdíl od savců však tato mláďata nejsou vyživována matkou a tak věrni své žraločí povaze nenarozená žraločí nedochůdčata požírají nejprve neoplodněná vajíčka a později se pustí do svých slabších sourozenců. Hned po narození odplavou od své matky a starají se o sebe sama. Jen málokteré žraločí mládě se však dožije dospělosti, velice často se stávají obětí jiných žraloků.